K příležitosti Světového dne zdraví, který připadá na dnešní den, přinášíme rozhovor s Janou Plačkovou, ředitelkou Ordinace pro chudé a Domovů Přístav Ostrava Kunčičky a Ostrava Zukalova, ve kterých se starají o seniory bez domova a také několik příběhů klientů Domovů Přístav.
Domovy Přístav jsou zařízení se zvláštním režimem, která poskytují bezpečné místo pro důstojný život. Pro jejich uživatele se minimalizuje riziko sociálního propadu a zhoršení zdravotního stavu. Klienti Domova Přístav mají zajištěn i kontakt s institucemi, úřady a potřebnými lékaři.
Jak dlouho v Domovech Přístav pracujete?
Do Přístavu jsem nastoupila už v době, kdy se tak ještě nejmenoval. Tehdy to byl Dům pro seniory Armády spásy. Transformaci služby do podoby domova se zvláštním režimem – Domova Přístav jsem osobně zažila a podílela se na ní. Letos jsem zde již 15 let, nicméně jsem v mezičase čerpala mateřskou a rodičovskou dovolenou a do Přístavu jsem se před 6 lety opět ráda vrátila.
Co vás do Armády spásy, konkrétně Domovů Přístav, přivedlo?
Armádu spásy jsem znala již z dob studií sociální práce na vysoké škole. Po škole jsem hledala práci ideálně v některém z tehdejších „domovů důchodců“, což byla má oblíbená cílová skupina. Zjistila jsem, že jeden má i Armáda spásy. A byl trochu jiný než ostatní, byl osobitější, a to mne zaujalo, tak jsem tu.
Co vás motivuje při této práci a co je pro vás inspirací?
Osobní motivací je touha zmírnit dopady nároků dnešní dravé společnosti na jedince, protože ne všichni mají předpoklady a schopnosti v tomto světě obstát.
Jak probíhá váš pracovní den?
Obvykle se skládá z porady s kolegy, pracovních schůzek se spolupracujícími osobami a končí administrativou.
Co spojuje klienty Přístavu? Je tam podobná osudová nit?
Lze vypozorovat jistá souvislost u některých uživatelů. Měli podobné, ne příliš šťastné dětství, někteří vyrůstali v rozvrácené rodině, vycházejí z chudších poměrů a často si do života nesou rodinnou zátěž v podobě alkoholismu či duševních poruch. To vše je dohání i v jejich životě – nízké příjmy a dluhy, komplikované vztahy s partnerem, dětmi, sourozenci. Častá je také samota a izolace mimo společnost. Neschopnost řešit své problémy svými vlastními silami, případně volí řešení, která jejich situaci v budoucnu spíše zhorší.
Co by se podle vás mělo ve společnosti změnit, aby bylo co nejméně klientů v Domovech Přístav?
Společnost se žene neustále dopředu, zaměřuje se čím dál více na materiální zabezpečení a méně na vztahy. Přitom nefunkční vztahy s okolím jsou dle mého názoru příčinou osobních selhání. Systémově pak musí dojít k jinému náhledu na chudobu a obchodování s ní. Je také potřeba, aby bylo dostupné sociální bydlení a zejména je zapotřebí posílit preventivní sociální práci a depistážní činnost obcí. Přístavy jsou až poslední štací pomoci.
Je nějaký příběh, který vás motivoval v práci?
Těch příběhů je za ta léta spousta, motivuje mne zejména uvědomění si, jak by vypadal závěr života našich uživatelů, pokud bychom se o ně my nepostarali.
Co vám v práci přináší radost a naopak i starost?
Radost mi přináší přímý kontakt s klienty a pracovníky. Trápí mě, že i přes docela velikou kapacitu našich domovů, stále zůstává v „pořadníku“ mnoho žadatelů, kterým neumíme pomoci. Dále mám občas pochyby ohledně personálního zajištění služby, neboť práce s naší cílovou skupinou není jednoduchá. Naštěstí mám kolem sebe mnoho skvělých kolegů, kteří mi pomáhají.
Příběh pana Hynka
ilustrační foto: Petr Vrabec
S panem Hynkem jsme se setkali v srpnu 2018, necelého půl roku po otevření Domova Přístav v Šumperku. Pan Hynek k nám přišel z psychiatrické léčebny a jeho nástup provázely různé obavy, jak ze strany ostatních obyvatel Přístavu, tak i personálu, protože vzezřením vypadal poněkud zvláštně. Pan Hynek byl z počátku velmi nedůvěřivý, uzavřený do sebe, samotář a jevil se jako zakřiknutý bručoun. Byl spíše pasivní a hůře zvládal komunikaci s lidmi, které neznal, a trvalo mu delší dobu, než si zvykl na nové prostředí. Měl stále hlad, nestačily mu jeho porce jídla a tak jsme opakovaně řešili situace, kdy bral z talíře jídlo ostatním, rychle s ním odcházel pryč a jídlo hltavě jedl. Pan Hynek má svůj vlastní svět s postavami, které na něj mluví, s věcmi, které na něj útočí. Nikdy nevydržel na jednom místě, u jedné činnosti či na společném programu s ostatními. Postupem času si ale v Přístavu zvykl, začal být přístupnější, více komunikoval, a pokud byl požádán, rád s personálem spolupracoval. Hlavní zlom nastal ve chvíli, kdy byli v Přístavu zavedeni podporující pečovatelé. Podporující pečovatelka si k panu Hynkovi našla cestu svou laskavostí, vlídností, celým svým přístupem. Díky jejímu lidskému přístupu se pan Hynek postupně měnil, začal více komunikovat, byl sdílný, mluvil o své minulosti, o rodině, jak se mu dříve žilo, kde pracoval, jak náročné to bylo po smrti mámy, jak bydlel sám a nezvládal to, jak se o něj nikdo nezajímal, jak přišel o byt a dostal opatrovníka, jak trávil roky v léčebně a nechtěl by se tam už vrátit. Postupně se nám střípek po střípku skládala mozaika životního příběhu pana Hynka. V současné době je pan Hynek v Přístavu už skoro dva a půl roku. Je rád, že si tady našel svůj domov, má tady kamarády, se kterými si rozumí, „rozkvetl“ díky laskavé péči podporující pečovatelky i dalšího personálu. Dle svých aktuálních nálad a možností se pan Hynek účastní nabízených programů, rád jede na výlet či se zúčastní grilování.
Příběh pana Radima
Pan Radim pracoval na Mallorce jako kuchař. Mimo sezónu se živil jako číšník v několika známých barech na Stodolní ulici. Jednou dostal epileptický záchvat, upadl a v důsledku pádu si přivodil těžký úraz hlavy spojený s krvácením do mozku. Po operaci mozku zůstal invalidní ve třetím stupni. Nyní je v Domově Přístav. Rád luští křížovky a sní o tom, že se vrátí ke své dřívější práci.
Příběh pana Radomíra: „Domov Přístav mi pomohl znovu najít chuť a radost do života.“
ilustrační foto: Petr Vrabec
Pana Radomíra jsme k nám přivezli z LDN. Během našeho prvního setkání seděl schoulený na své posteli a vyprávěl nám svůj osobní příběh, který vedl od spokojeného muže bydlícího s partnerkou, přes zdravotní patálie, rozchod, život na ubytovně až k jeho současnému stavu. Pan Radomír začal ztrácet hybnost dolních končetin, díky kontrakturám obou noh. Z tohoto důvodu již nemohl dále zůstat na ubytovně, potřeboval pomoc druhé osoby. Po hospitalizaci v nemocnici byl přesunut na LDN, posléze do Domu sociálních služeb, kde se jeho zdravotní stav zhoršil, k nepohyblivosti nohou se pomalu začala přidávat slepota. Sdělil nám, že dokáže rozeznat základní tvary, vidí obrysy a stíny. Byla to pro něj nejtěžší rána, po níž ztratil zbylou radost ze života. Na oční ambulanci se zjistila příčina – šedý zákal. Vysvětlili jsme mu možnost operace, kterou s radostí přijal. Nyní má po operaci pravého oka, vidí na něj velice dobře, a vrátil se mu elán a potřebná radost do života. Začal se účastnit i společenských akcí v Domově, na které předtím neměl sebemenší náladu. V současné době se těší na operaci druhého oka, kterou zatím hatí pandemie koronaviru.
