Narodila jsem se do alkoholické rodiny, což přinášelo spoustu špatných věcí. Rodiče mě jako malou nechávali samotnou doma bez jídla a pomoci. Časté u nás byly i rvačky, moje máma ráda provokovala rvačky v hospodách. Když mi bylo asi osm let, nechala mě máma opět samotnou doma. Přišel můj táta a viděl, jak po zemi hledám zbytky rozházených cereálií. Rozhodl se a odvezl mě k mojí tetě, která si mě pak nechala v pěstounské péči.
Ani tam mi ale nebylo dobře. Cítila jsem se tam na obtíž, jako u cizích, nikdy jsem se tam necítila doma. Když mi bylo asi dvanáct let, začala jsem se vzpouzet. Začali mi vyhrožovat, že mě dají do ústavu, do pasťáku. Jak já jsem se těšila, že budu mít klid. A tak se taky stalo.
Dali mě do ústavu za útěky z domova. A bylo mi tam dobře. Člověk tam docela rychle zapadl. Celé to ale přispělo k tomu, že jsem se tam naučila brát drogy. K tomu přispělo i zklamání, chyběla mi láska, měla jsem chuť zemřít, ale měla jsem z toho strach, tak jsem si vybrala pomalejší cestu – drogy.
Asi ve svých šestnácti letech jsem už byla závislá a v osmnácti letech ze mě byla troska. Tehdy jsem si našla nějakou známou a ta mě chtěla odvézt někam na squat. Tehdy jsem dostala strach, že se předávkuju a zemřu.
Vytáhla jsem tedy malý křížek a začala se modlit a prosit Boha o pomoc. V tu chvíli mí přátelé usnuli a já mohla utéct. Nějací lidé mi zavolali záchranku. Odvezli mě na Armádu spásy, kde jsem tehdy bydlela. Ti mi pomohli vyřídit komunitu Teen Challenge. Tam jsem uvěřila v Pana Ježíše.
Pak jsem se ale vrátila znovu ke svému starému životu a otěhotněla jsem. Měla jsem velký strach, že mi mé dítě vezmou, nebo že bude žít stejně jako já. Začala jsem se usilovně modlit o pomoc a o sílu. A Bůh mě vyslyšel. Ten den mě zbavil mé závislosti.
Dnes už je to osm let. Nyní mám dobrý život se svým manželem a dvěma dětmi. V Armádě spásy jsem našla svou druhou rodinu. Děkuji Bohu za záchranu.
Můj příběh se začal psát ve třicátých letech minulého století. Můj děda z tátovy strany za krize vyhrál v Lotynce pět tisíc, což byly tehdy obrovské peníze. Děda je nepropil, ale nakoupil stroje a galalitové desky a jako vyučený soustružník umělých hmot začal vyrábět knoflíky, které lidé potřebovali i v době krize.
Děda byl i dobrým obchodníkem a brzy zaměstnával 5 – 6 dělníků. Po válce mu soudruzi nepoděkovali, že za krize živil 5 – 6 dělnických rodin, ale za vykořisťování dělnictva a otupování hrotu třídního boje byl prohlášen nepřítelem lidu. Tím se stal nepřítelem lidu i můj otec. Po maturitě na Gymnáziu Poděbrady, kde studoval s Martou Kubišovou, se mu uzavřela cesta na PFUK, kam nebyl z kádrových důvodů přijat. Přihlásil se tedy na abiturientský kurs SEŠ v Praze, kde podruhé maturoval v oboru zahraniční obchod. Po absolutoriu následoval dvouletý pobyt v Karlových Varech v rámci ZVS a poté se otec dostal „na umístěnku“ do PZO Ferromet, kde se na více než 30 let stal náplní práce vývoz všech výrobků ze železa a oceli do zahraničí. Tam se také seznámil s mojí matkou a brzy se vzali.
Dne 23. 3. 1968 jsem se narodil. O rok později se celá naše rodina přestěhovala z podnájmu do vlastního bytu v přízemí na nově vznikajícím sídlišti Prosek. V září 1974 jsem začal navštěvovat první ročník ZDŠ a o dva roky později LŠU, ale dlouho jsem tam nepobyl, protože v listopadu 1976 měl být otec vyslán na dlouhodobý pracovní pobyt do Teheránu, což ale odmítl, protože bychom s bratrem neměli kam chodit do školy. Tak jsme nakonec v půlce listopadu 1976 odletěli do Káhiry, kde na Vojenské technické škole učilo mnoho instruktorů z ČSLA, a tak se celkový počet československých občanů, žijících na velvyslanectví, blížil k tisícovce a bylo možné zřídit československou školu.
Novinkou pro mě bylo, že jsme do školy a zpět jezdili školním autobusem, ale časem vše zajelo do vyjetých kolejí a pomalu jsem si začal zvykat. A tehdy do mého života poprvé zasáhl Ježíš. Vlivem babičky, otcovy matky, jediné aktivní křesťanky v naší rodině, jsem byl pokřtěn již jako kojenec, a tak jsem mnohokrát již v tomto dětském věku cítil, že se se mnou děje něco, co jsem nedokázal vysvětlit a co mi vždy ukázalo cestu. I když jsem tehdy žádným aktivním křesťanem nebyl, nyní chápu, že to byl především Duch svatý, který mě ochraňoval před silami zla a zjevoval, co a jak mám dělat.
V roce 1980 jsem onemocněl zápalem plic. Když počet mých omluvených hodin dosáhl počtu 161, rodiče rozhodli, že do sedmé třídy budu chodit v ČSSR a do Egypta se budu moci vrátit vždy o prázdninách.
To bylo dočasné vysvobození, protože jsem celý rok žil u dědy a babičky v Městci Králové. Tam jsem byl opravdu doma. Chodili jsme každou neděli do katolického kostela zpívat na kůr a já učinil první kroky směrem ke křesťanské víře. V duši jsem měl obrazy nekonečné chudoby lidí v Africe, a to mě přivedlo k vědomí, že lidé si mohou navzájem pomáhat.
Po ukončení ZDŠ jsem byl přijat ke studiu na gymnáziu, které jsem završil maturitou. Abych nemusel maturovat z matematiky, v níž jsem neprospíval, požádal jsem o možnost maturovat z odborného předmětu a ředitelka školy mé žádosti vyhověla. Ze základu stavebnictví jsem měl „za jedna“, a tak jsem nastoupil do praxe jako zedník a jako odborně vzdělaný zaměstnanec jsem měl o 200 Kčs vyšší plat. Tato práce mě ale příliš nenaplňovala duchovně. Proto jsem se na přímluvu otce stal sanitářem na onkologickém oddělení, kde jsem pečoval jak o „běžné“ pacienty přicházející na chemoterapii, tak i o umírající pacienty, což je dnes předmětem tzv. paliativní péče.
Listopad 1989 jsem prožil na oddělení, kde jsem pracoval 14 hodin denně, protože kromě svých sedmi hodin práce jsem bral ještě další směnu za kolegyni z oddělení, která se často stávala objektem fyzického násilí manžela a příliš často do práce nechodila. Proto jsem se dověděl, že se něco děje až 25. 11. 1989. Jinak jsem po těch 14 hodinách práce utíkal do postele, abych se vyspal a opět běžel do práce. V roce 1990 se do ČSSR vrátila po 40 letech zákazu Armáda spásy. První shromáždění se konalo 19. 4. 1990 v modlitebně Metodistické církve v Ječné ulici. První změnou bylo, že jsem získal Boží slovo pod titulem Slovo na cestu. Z této knihy jsem četl pacientům, kteří trpěli a snad jsem již tehdy přispěl ke zmírnění jejich bolesti a utrpení.
Na jednom ze shromáždění v Biskupcově ulici jsem svoji duši vydal v přítomnosti nejvyšší velitelky AS Evy Burrows Ježíšovi a své rozhodnutí jsem na jednom ze shromáždění v Mánesově ulici potvrdil. 30. 4. 1991 jsem byl přijat za stoupence a 30. 6. 1991 za vojína AS a v pozdějších letech se mojí rodinou stali velitelé a členové církve a mým domovem se stala modlitebna a sborová místnost v Lidické ulici.
Věřím, že On má pro mne plán, kterému sice nerozumím, ale věřím, že bude dokonalý, jako vše, co On činí a jak dokonale nám žehná!
Nyní dáváme dohromady nový sbor na novém místě, kam jsme se v lednu minulého roku přestěhovali. Bůh se o nás dokonale stará a spousta lidí tvoří mou duchovní rodinu. Společně jsme se dnes modlili u lavice pokání a děkovali za veškeré Jeho požehnání!
