Andrea Pekárková chtěla ještě před studiem medicíny pomáhat lidem bez domova a nyní je jedním z mála lékařů v České republice, který se jim věnuje na plný úvazek, a to na pozici lékařky Armády spásy. Zvolit nemohla lépe, jelikož je Armáda spásy jedním z největších poskytovatelů sociálních služeb v oblasti péče o lidi bez domova. Provozuje ordinaci praktického lékaře pro chudé v Ostravě, má ošetřovny na denních centrech v Praze a v Brně, provozuje 5 domovů Přístav, kde poskytuje ošetřovatelskou péči, terénní pracovníci poskytují klientům zdravotní konzultace a první pomoc a nyní se pracuje na otevření ordinace pro chudé v Praze.
Jak to všechno začalo? Věděla jste již při studiu medicíny, že chcete pomáhat lidem bez domova?
Již před studiem medicíny jsem měla sen o tom, jak pomáhám lidem bez domova na hlavním nádraží v Praze. Když jsem pak byla v roce 2008 ve 4. ročníku medicíny, začali jsme s manželem Františkem (který nyní působí v Armádě spásy jako vedoucí sborové práce), navštěvovat sbor Armády spásy v Praze. Tehdejší národní velitel, Mike Stannet, nás v tu dobu přivedl na Centrum sociálních služeb Bohuslava Bureše, kde jsme pořádali bohoslužby pro lidi bez domova, a seznámil mě se zdravotní sestrou Libuší Fučíkovou, která zde v té době pracovala na ošetřovně.
Všechno do sebe najednou zaklaplo a já jsem začala pravidelně docházet na ošetřovnu denního centra. Moje první práce se týkala hlavně ošetřování ran a zdravotnických konzultací. Od začátku mi ale bylo jasné, že lidé bez domova potřebují víc. Proto jsem začala u nás i v zahraničí pátrat po programech zdravotní péče o lidi bez domova. Již za studií jsem navštívila program v Londýně, později v Oslu a v Bostonu. Seznámila jsem se s dr. Jamesem Withersem, zakladatelem hnutí pouliční medicíny.
Abych jako jednotlivec mohla pro lidi bez domova v oblasti zdravotní péče udělat co nejvíce, rozhodla jsem se pro obor všeobecného praktického lékařství. Musela jsem absolvovat tříleté období předatestační přípravy a po tuto dobu jsem zároveň pracovala v ordinaci praktického lékaře v organizaci Naděje a v terénu. V této době začaly v Praze vznikat zimní krizová nocležiště a s nimi vzrostla poptávka po zdravotní péči.
Po tomto období vstoupil do mého života příchod dcery a také výcvik na důstojníka Armády spásy, který jsme s manželem završili v roce 2017, kdy jsme se stali důstojníky (kazateli) Armády spásy. Poté následovalo zakládání ordinace pro chudé v Ostravě, příchod druhého potomka a nyní návrat zpět do Prahy.
Co vás v práci naplňuje a tak říkajíc žene dopředu?
Jsem věřící člověk, křesťan, takže hlavní zdroj mojí síly pramení ze vztahu s Bohem. Také mi pomáhá můj závazek důstojníka vůči Bohu a Armádě spásy. To vědomí, že člověk něco slíbil a stojí si za tím, i když třeba zrovna není do zpěvu… Určitě mě dopředu žene fakt, že práce stále není hotová, že lidé bez domova jsou tu stále, stále spí venku a stále mají zdravotní potíže. Jsem prostě důstojník Armády spásy tělem i duší, nemůžu jinak.
Je nějaká oblast v rámci zdravotní péče o lidi bez domova, kterou vy osobně považujete za velmi palčivou?
Obecně mě nejvíce vždycky trápí těhotné ženy na ulici, lidé bez domova v terminálních stadiích nevyléčitelných nemocí a bezdomovci senioři. Také celé ty roky vnímám jako největšího nepřítele alkohol a postoj společnosti vůči užívání alkoholu. Někdy prožívám vůči tomuto obrovskému problému bezmoc. Byla bych velmi ráda, kdyby byl u nás zakázán prodej levného alkoholu, nalévání u stánků, prodej panáků v plastu apod.
Vaší péčí prošly již stovky lidí, byl nějaký případ, který vás osobně zasáhl? A proč?
Bylo jich určitě víc. Můžu zmínit například jednu ženu středního věku, se kterou jsem přicházela do kontaktu v terénu. Žila ve stanu, i v zimě. Přestože byla bez domova, žila ve vztahu s mužem, který ji fyzicky týral. Byla silně závislá na alkoholu. Jednou jí její partner těžce poranil hlavu a způsobil jí těžkou zlomeninu očnice. Vezli jsme ji do nemocnice. Propustili ji hned, ani si ji tam nenechali na sledování. Měla obrovský hematom v obličeji. Cítila jsem velkou bezmoc a zároveň obavy. Ona to přežila, venku. Pak dokonce několikrát přišla i k nám do ordinace. Uhodila další zima… a ona umrzla venku. Dodnes mě tento případ velice rozrušuje. I po letech se ptám, jestli jsme udělali dost, aby ta žena nemusela prožít všechno to utrpení. Je to prostě kombinace mnoha negativních sociálních jevů.
Ordinace pro chudé fungují jako ordinace klasického praktického lékaře. Myslíte si, že jich je v České republice dostatečné množství?
Určitě ještě nejsou ordinace pro chudé ve všech větších městech, např. chybí v Brně. Větší problém je ale to, že se již existující ordinace potýkají s personálními problémy a financování je nestabilní.
Zmínila jste personální problémy. Vy sama jste jedním z mála lékařů, který se na plný úvazek věnuje lidem bez domova, proč si myslíte, že tomu tak je?
Obecně vidím problém v tom, že je zájem o primární péči mezi absolventy slabý. Primární péče u nás nemá takový zvuk jako třeba ve Velké Británii. A když už se někdo stane praktickým lékařem, tak většinou buduje celý život svoji ordinaci a musí většinu času věnovat péči o svoje pacienty. Takže ten počet kvalifikovaných lékařů, který je k dispozici, je poměrně malý a rybářů je mnoho. Kromě toho, když jsem před 10 lety dělala průzkum mezi lékaři, který byl zaměřený na mínění o lidech bez domova a informovanost o bezdomovectví, výsledky nebyly příliš povzbudivé. Věřím, že se tyto postoje za tu dobu již změnily k lepšímu. Určitě je pozitivní, že mezi studenty medicíny je velký zájem o programy spolku Medici na ulici. To svědčí o tom, že celkově se postoj společnosti vůči bezdomovectví vyvíjí správným směrem.
Jak je to vůbec se zdravotní péčí v terénu? Co by vám jako zdravotníkům v této oblasti pomohlo?
Obecně se dá říct, že legislativní změny, bez kterých se nemůžeme hnout dopředu.
A jak je to s lůžkovou péčí pro lidi bez domova? Existuje v dostatečné míře?
Koncepce zdravotní péče o lidi bez domova zahrnuje péči ambulantní, terénní a respitní. Respitní péče v kontextu pouliční medicíny znamená poskytnutí nízkoprahového ubytování lidem bez domova po dobu nemoci, která zároveň nevyžaduje hospitalizaci (nemoc, se kterou bydlící člověk stoná doma – angína, chřipka, covid), doléčení po operaci, sádra na dolní končetině atd. Jde o propojení sociální a zdravotní péče. Toto zařízení náš zákon nezná. Když se tuto službu snažíme lidem bez domova poskytovat v rámci nocleháren nebo azylových domů, není to ideální, chybí tam zdravotnický personál.
Co byste řekla svému budoucímu kolegovi, ať lékaři či sestře, aby se k vám připojil v péči o lidi bez domova?
Čeká na vás obrovské dobrodružství, slibuji vám, že se rozhodně nebudete nudit. Máte možnost uplatnit celou svou osobnost, která zároveň s touto prací dále poroste. Můžete využít svoji plnou kreativitu. Můžete zažít jaké to je, když vám pacient skutečně důvěřuje a stojí o vaše rady, protože vy budete pro něj hlavním zdrojem informací v oblasti zdraví (ne internet). Můžete naplnit staré přísloví: „lékař je lék“.
