Scéna to byla důvěrně známá. Ulice plná slavnostních světel a výzdoby, hrající hudba a davy lidí, kteří tudy procházeli a všímali si všech vánočních detailů. Úplně na konci stál dům, který byl v relativní tmě, jen na trávníku před ním byla postavena malá bedýnka s betlémem. Většina lidí se ani neobtěžovala si ho prohlédnout. Většina prostě považovala přehlídku vánoční výzdoby za ukončenou dřív, než k tomuto domu došla. Ale právě tam se nacházelo vizuální znázornění tichého středobodu Vánoc. Žádná okázalá výstava. Žádná spousta světel a zvuků. Jen tiché soustředění na toho, který se narodil, aby byl naším Spasitelem.
Někdy si říkám, zda je pro nás snadné přehlédnout tichou podstatu Vánoc. I když se díváme na některé části vánočního příběhu, může nám uniknout jeho hlavní poselství. Každý z autorů evangelií představuje Vánoce jiným způsobem. Někdo by mohl říci, že pouze Matouš a Lukáš zařadili vánoční příběh. Já bych ale chtěl poukázat na to, že každé z evangelií přináší svůj vlastní zvláštní důraz.
Marek – pravděpodobně nejstarší z evangelií – neobsahuje žádné příběhy o narození nebo dětství. Místo toho jsou Markovy „Vánoce“ vloženy do úvodních slov: „Počátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím“ (Mk 1,1). Ježíš je od samého počátku ukázán jako Boží Syn. To je ta dobrá zpráva.
Jan také neobsahuje příběhy o narození nebo dětství, ale ukazuje střed Vánoc, který má původ v Božím srdci. Slovo, které se stalo tělem, přebývá mezi námi – plné milosti a pravdy.
Matoušovo evangelium začíná dlouhým seznamem jmen v Ježíšově rodokmenu. Je snadné jej přeskočit a přehlédnout jeho význam. Je v něm zahrnuto pět žen, které všechny projevily pozoruhodnou víru, přestože je společnost možná tvrdě odsuzovala. Támar – která obelstila svého tchána, aby s ním otěhotněla; Rachab – prostitutka, která pomáhala izraelským špehům; Rút – opovrhovaná cizinka; Batšeba – cizoložnice; a Marie – svobodná matka. Každá z nich byla součástí Ježíšovy rodinné historie. Pokud se později ukáže, že se Ježíš ztotožňuje s hříšníky, je to proto, že to má „v genech“. Ježíš je spojen s lidmi, jako jsme my, kteří – navzdory hříšnosti a lidské křehkosti – projevují víru. Matouš pak navazuje souvislost se skutečností, že Ježíš je Immanuel – Bůh s námi, v naší lidskosti. To vše se děje ještě předtím, než se objeví tradiční vánoční postavy – mudrci. Ti přicházejí najít toho, který se narodil, aby se stal Králem.
U Lukáše andělé oznamují, že Ježíš je Spasitel, Kristus Pán. To není oznámeno lidem, které bychom očekávali, ale pastýřům – často považovaným za náboženské vyděděnce vzhledem k povaze jejich práce. Pro takové, kteří žijí na okraji společnosti, přichází Ježíš jako Spasitel.
Každé z evangelií představuje jiný pohled na Vánoce. Snadno se nám stane, že se začneme zabývat vánočními atributy. Ty mohou zahrnovat věci, na které jsme si zvykli a které nejsou v žádném z evangelií ani zmíněny. Místo toho nám někdy může uniknout tiché jádro Vánoc, jak o něm vypráví Písmo.
Letos se možná můžeme znovu zaměřit na to, co nám evangelia o Ježíšově příchodu skutečně říkají. Ten, který přichází pro hříšníky a vyděděnce. Ten, který přichází, aby byl Králem. Ten, který přichází, aby byl Immanuelem – Bohem s námi. Ten, který přichází, aby byl naším Spasitelem. Ten, který existuje od věčnosti.
Kéž bychom se při všech ostatních věcech, které se v tomto ročním období dějí, dokázali soustředit na tiché jádro Vánoc: na skutečnost, kdo je Ježíš. Boží Syn. Věčné Slovo, které se stalo tělem. Náš Král. Immanuel. Náš Spasitel. Kristus Pán.
S autorem písně říkáme: „Ó přijď k nám, zůstaň s námi, náš Pane, Immanueli“. Kéž vám Bůh požehná v tento vánoční čas i po celý nadcházející rok.
Lyndon Buckingham
Generál
