Pan Václav s paní Šárkou jsou důkazem, že na pomyslné dno může spadnout opravdu každý. Bydleli spolu v garsonce, ale pro nedostatek finančních prostředků se museli vystěhovat. Nevěděli, co si počít, proto se obrátili na Krizové centrum v Ostravě, kde po stabilizaci jejich psychického stavu dostali kontakt na ambulantní služby Armády spásy.
„Pan Václav s paní Šárkou vyhledali poprvé naše služby na počátku loňského roku a začali k nám pravidelně docházet. Pan Václav byl vážně nemocný a paní Šárka se o něj starala, jak jen uměla. Oba zprvu přespávali na noclehárně, pan Václav pak začal bydlet na azylovém domě pro muže,“ říká Lucie Návratová, vedoucí přímé práce na Adelante Armády spásy.
Pan Václav přicestoval do České republiky z Ameriky, kde žil 20 let. Jelikož začal mít zdravotní problémy a potřeboval zdravotní péči, nemohl v Americe dále pracovat. Jako občan ČR se rozhodl vrátit do Ostravy, kde v roce 2021 potkal paní Šárku. Ta měla tehdy pronajatou garsonku a on se k ní nastěhoval. Václav si začal vybavovat dávky pomoci v hmotné nouzi, ale protože paní Šárka pobírala invalidní důchod III. stupně v poměrně solidní výši a bydleli společně, stali se také společně posuzovanými osobami a pan Václav tak neměl nárok na dávku pomoci v hmotné nouzi. Paní Šárka nebyla zvyklá platit nájem a k tomu hospodařit za dva, proto se dostala do platební neschopnosti. Neznalá úředních věcí nedoložila potřebné dokumenty, aby získala příspěvek na bydlení a museli se oba proto vystěhovat.
„Nejhorší pro nás byla bezmoc a nejistota. Snažil jsem se najít pomoc či spíše asistenci, jenže po více než 20 letech v zahraničí jsem byl dost bezradný. U Šárky byl problémem zdravotní hendikep, takže poradit nemohla,“ popisuje pan Václav.
Armáda spásy jim poskytla možnost přespání a trávení dne v ambulantní sociální službě poté, co po týdnu opustili Krizové centrum a nevěděli, co si dále počít. Sociální pracovníci věnovali páru čas, povídali si s nimi o náročnosti celé situace a nasměrovali je na další služby, ať již na azylové domy či šlo o předání informací o možném sociálním bydlení. Zprostředkovali jim také kontakt s ordinací pro chudé sídlící v areálu. Nejdůležitější však byl prostor, kde mohli strávit noci, aby nebyli venku.
„V Ostravě je hned několik azylových domů jak pro muže, tak pro ženy. Komplikací jsou volné kapacity, kdy po podání žádosti musí zájemce vyčkávat v řádech týdnů na uvolnění místa. Zároveň je v Ostravě pouze jeden azylový dům, kde mohou páry žít společně a pokud to kapacita dovolí, tak i na jednom pokoji. Jak to již ale bývá, poptávka je vyšší než kapacita. Pan Václav si podal žádost na azylový dům pro muže Armády spásy. Měl to kousek do ordinace lékaře, která sídlí v areálu. Paní Šárka trvala na tom, že bude docházet na noclehárnu pro ženy, aby byla svému partnerovi, následně manželovi, poblíž ve dne v noci. Azylový dům pro muže, noclehárna pro muže a ženy, nízkoprahové denní centrum pro osoby bez domova a ordinace pro chudé jsou totiž v jednom areálu. Azylový dům pro ženy je v jiných městských částech Ostravy a ona se nechtěla vzdalovat od nemocného partnera,“ doplňuje Lucie Návratová.
Z důvodu vyššího příjmu paní Šárky neměl pan Václav nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi ve chvíli, kdy obývali společnou domácnost. Poté, co o společné bydlení přišli a pan Václav se ubytoval na azylovém domě, již byl posuzován samostatně a měl nárok na příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Sociálním pracovníkům také sdělil, že požádal o důchod z Ameriky, ale že jeho vybavení bude trvat v řádech let. Pan Václav byl v jednání s institucemi samostatný, pracovníky spíše informoval o výsledcích svého snažení. Důchod ale po dobu pobytu na azylovém domě neobdržel.
„Pan Václav věděl, že jeho zdravotní stav se nemusí zlepšit, proto byl odhodlaný si paní Šárku vzít. Ta s nabídkou sňatku souhlasila a 5. května proběhla svatba. Svatbu si zařídili sami, za svědky jim šli bratr a švagrová a proběhla na úřadě. Plánovali společné bydlení, což se jim nakonec podařilo, když odcestovali do Polska, kde měli v plánu další léčbu pana Václava a následně nalezení zaměstnání. To se stalo 10. července a od té doby naše služby nepotřebovali. S panem Václavem jsme v kontaktu přes sociální sítě, kdy nám o sobě dá občas vědět formou komentáře. Jsme moc rádi, že jejich příběh má šťastný konec,“ dodává Lucie Návratová.
„Do Polska jsme odjeli proto, protože je pro mě tato země oblíbenou a využil jsem nabídky, co přišla, tedy možnosti bydlení, když budu pracovat. Nakonec se ukázalo, že šlo o neserióznost jednoho člověka, proto jsme se vrátili do České republiky,“ vysvětluje pan Václav.
Zde si následně podal žádost o sociální bydlení skrze středisko Armády spásy – Prevence bezdomovectví. Po čase byt získal a dodnes v něm bydlí.
Pan Václav poslal do Adelante vzkaz:
„Rád bych jménem svým i jménem Šárky poděkoval za gratulace. A připojil několik vět. My dva jsme jasným důkazem, že na dno se může dostat úplně každý, dokonce i ti co mají „karty rozdány výhodně“. A rozhodně nemusí být na vině ani alkohol ani jiná závislost. Oba jsme abstinenti. Stalo se a my, majíce jeden druhého jako oporu, se z toho dna pomalinku škrábeme vzhůru. Svatba byla důležitým krokem. Jsme rádi že máme kolem sebe lidi, kteří nám fandí a pomáhají. A jsme rádi i za ty, co se snažili nám škodit, protože neuspěli a posílili nás. Bůh stojí při nás. Děkujeme všem, kteří nám gratulovali a děkujeme všem zde na obou stranách Adelante, kteří nám podali pomocnou ruku a nenechali nás zůstat ležet.
Pokud bychom inspirovali další páry, bylo by to fajn. A jak se nám vede? Asi víte, že restart není snadný ani pro mladší a zdravé. Mojí filosofií ale je, že i když má člověk „černého Petra“, nejhorší by bylo se vzdát. A proto pomalu ale jistě i my dva dáváme své životy zpět na tu správnou kolej. A je to i díky pomoci vás všech, kteří nás nasměrovali a nenechali spadnout,“ doplňuje závěrem 5. února 2024 pan Václav.
Lidi bez domova můžete na cestě k jejich vysněnému společnému bydlení podpořit i vy prostřednictvím kampaně Valentýnka. Děkujeme!
