Jan František Krupa, národní ředitel sociálních služeb Armády spásy, která je jedním z největších poskytovatelů sociálních služeb lidem bez domova v České republice.
Mají si lidé na ulici v současné koronavirové pandemii jak vydělat?
Příležitost k výdělku se významně zúžila ve chvíli, kdy některé provozovny přestaly nabízet různé jednoduché práce a zaměstnávat lidi brigádně. Například v Praze za posledních 6 měsíců tyto práce moc nebyly, tak je logické, že byl příjem lidí bez domova ohrožený. Přesto ale u nás není situace s nezaměstnaností taková, že by ten, kdo pracovat chce, práci nenašel. Dotklo se to samozřejmě všech, kteří pracovali „na černo“, brigádně nebo měli dočasné práce.
Na druhou stranu je ale každý, kdo je bez práce, v systému dávek hmotné nouze. To znamená, že by neměl být nikdo ohrožen na životě kvůli tomu, že nemá peníze na jídlo nebo ubytování.
Jak šíření nákazy pocítili lidé na ulici?
Především byli ohroženi velkými restrikcemi, které proběhly na jaře. To znamená, že když bylo zakázáno pohybovat se volně po ulici, mohli být potenciálně terčem represí ze strany policie, ale hlavně ze strany veřejnosti. Tam mohla panovat určitá nevraživost, že lidé bez domova nerespektují zákaz a shlukují se například na lavičkách. Což bylo způsobeno především strachem veřejnosti o své bezpečí.
Jsou lidé solidárnější nebo naopak nevraživí?
Podle naší zkušenosti z jarního období, kdy u nás Covid-19 udeřil, solidarita rozhodně převažovala. Trochu jsem se obával, že ve chvíli, kdy strach převáží, můžeme narazit na nějaký limit solidarity. Nouzový stav ale netrval tak dlouho a situace na jaře se dobře zvládla, tudíž se to nestalo. A domnívám se, že nyní už se lidé tolik nebojí. Obecně tedy mohu říct, že v průběhu pandemie převažovala solidarita, což bylo vidět i na darech v rámci fundraisingu.
Je v komunitě lidí bez domova nějaké epicentrum nákazy?
V podstatě ne nebo se o tom neví. Je to dané jednak tím, že lidé bez domova nechodí na žádné párty, kde se lidé mohou nakazit, tak i tím, že necestují a ani nemají kamarády, kteří by cestovali nebo chodili na párty. Nejohroženější jsou tím, že do jejich komunity přinese onemocnění například zaměstnanec sociální služby.
Jak jedinec na ulici řeší svou bezpečnost?
To nelze zcela zobecnit, jelikož si bezpečnost řeší každý po svém. V Armádě spásy jsme investovali poměrně hodně času do osvěty, především v těch prvním měsících, kdy obavy pochopitelně panovaly. Nevědělo se, co nemoc bude obnášet, přicházely zprávy z Itálie, Španělska, že spousta lidí denně umírá, takže jsme měli snahu našim klientům vysvětlit, co mají dělat, jak se mají chránit atd.
Za Armádu spásy jsme vypracovali manuál, jak lidi bez domova instruovat. Obecně si myslím, že lidé bez domova nejsou zvyklí chodit do nějakých velkých institucí, kde je mnoho lidí a tedy i větší pravděpodobnost nákazy. To je trochu dané jejich způsobem života. My jsme na jaře podporovali to, že pokud mají zůstat někde ve stanu, když pro ně nemáme ubytovnu nebo jiné ubytovací zařízení, aby zůstali tam, kde jsou. Dostali od nás stan a spacák a nedoporučovali jsme, aby se stahovali do nějakých městem zřízených stanových městeček, kde k nákaze může logicky spíše dojít.
Armáda spásy svým klientům rozdává roušky, předáváme jim informace, ale hodně je to na nich.
Jak se připravují lidé bez domova na zimu?
Část z nich již plánuje, že využije některé sociální služby nebo některé emergency služby, které se hodně otevírají na zimu. Armáda spásy i celá řada dalších poskytovatelů dělá tzv. zimní programy. Ty nejsou určené až tolik k řešení sociální situace klienta v koncepčním slova smyslu, jako třeba azylový dům, ale slouží v rovině „schovat člověka a ochránit ho před mrazem“.
V azylových domech a noclehárnách bývá přes zimu plno, což přes léto až tak neplatí. Část lidí bez domova preferuje volnější způsob života a v zimě se stahují například k teplovodům nebo obývají opuštěné chatky, kde si shánějí dřevo, což by napadlo každého se o sebe takto postarat. Věřím ale, že podstatná část z nich, ne-li většina, se připravuje tak, že počítá s využitím nějaké služby, které jsou ve většině měst k dispozici, obzvlášť v těch velkých.
Je Covid něco, co by je trápilo v současnosti ze všeho nejvíce?
Nemyslím si, že je to trápí ze všeho nejvíce, protože řada z nich je malinko zvyklá na jejich traumatický způsob života. Naučili se žít v tak těžkých podmínkách, že pro mnohé z nich není situace okolo Covid-19 fatální záležitostí. Jejich problémy spočívají v tom, že nemají kde spát, nemají takový příjem, jaký by chtěli atd. Situace kolem koronaviru pro ně má takový dopad, že mnoho z nich přišlo o přivýdělek, někteří si v uvozovkách přivydělávali žebrotou, například v centru Prahy od cizinců, tudíž je logické, že o tento způsob přišli. Není to tak, že by se Covid stal nějakou metlou lidí bez domova v tom smyslu, že by se toho hodně báli, nebo že by to byl jejich klíčový nepřítel.
