Svědectví pana Kolmana
Jmenuji se Koloman a chci vás v první řadě pozdravit ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, pokoj Vám. Chci Vám říct o Kristu, jak přišel do mého života.
Více než 17 let jsem byl na drogách. Byl jsem na tvrdých drogách, ale začalo to u mě trávou. Asi ve 14 jsem začal kouřit trávu a vytvořil jsem si na ní velkou závislost. Bez trávy jsem nebyl vůbec použitelný. No, a tak to šlo se mnou asi do 20 let. Pak jsem poznal ještě tvrdší drogu, pervitin, začal jsem „jet“ perník a ten jsem hned užíval nitrožilně. Hned napoprvé mi to dal kamarád do žíly a v tu chvíli, jak byl ten nájezd drogy, jsem si řekl: tak toto je bomba, tak toto se mi líbí. Neužíval jsem to každý den, ale zhruba 3x za měsíc.
V té době už jsem měl doma ženu a 1 dítě. Rodina mi však vůbec nic neříkala, protože i když jsem měl doma dítě a věděl jsem, že lásku mám, drogy byly pro mě silnější.
Potom přišla do mého života ta největší zkáza: heroin. V mém životě začalo peklo. Zpočátku jsem to kouřil. Potom mi to už nestačilo, tak jsem si to píchl a v tu chvíli jsem ucítil to teplo, co to je opravdu heroin a začal jsem to „jet“ každý den. Zpočátku jsem to tajil před manželkou, nic nevěděla, ale tuto drogu neutajíte, protože Vám za chvíli přijdou absťáky, úplně se změníte, vezme Vám to Vaše Já a už to nejste Vy a ta droga Vás ovládne.
Taky jsem hrál ve slavné skupině Gulučar, byl jsem tam zpěvákem. Pak už mě nezajímala ani muzika, protože heroin mě úplně ovládl … Vcucl mě do sebe a já už jsem nevěděl, co mám dělat.
Neměl jsem odkud brát peníze, tak jsem se dostal tak daleko, že jsem začal krást. Nikdy jsem v životě nekradl a měl jsem z toho strach, ale heroin mě dovedl tak daleko, že jsem začal krást… Kradl jsem po obchodech a všude možně, kde se dalo, abych měl na drogy.
Nechal jsem i manželku s dětmi, protože jsem měl větší lásku k droze, než k manželce a dětem. A to už bylo úplně špatné, protože jsem neviděl nikoho kolem sebe, ani rodinu, ani rodiče, jenom heroin. Dostal jsem se zkrátka jinam. Spal jsem po venku, bylo mi jedno kam jdu, chodil jsem si píchat do sklepů, kam bych za střízliva nikdy v životě nešel, nikdy v životě…
Jednou přišel zlom, předávkoval jsem se. A to tak, že jsem si dal metadon prášky a na to heroin. A v tu chvíli, jak jsem si dal heroin, jsem odpadl, nevěděl jsem o sobě. Nějak jsem došel domů a řekl manželce, ať mi zavolá sanitku, protože se se mnou něco děje. Ona rychle zavolala sanitku a já si z toho pamatuju jen, že jsem se probudil druhý den a měl na sobě takové přístroje, které mi hlídaly srdce a celé mé tělo.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že s tím musím přestat, že to nejde dál. Začal jsem upřímně brečet a z upřímného srdce začal volat Pána Boha do mého života a prosit ho, ať mi pomůže, protože já už nemůžu.
Už jsem 2x seděl, zažil jsem i kriminál a nechtěl jsem se tam vracet.
Droga, to je buď kriminál, a nebo umřete, předávkujete se.
Věděl jsem, že můj bratranec Pavel už je u Boha a chodí co církve, rozhodl jsem se, že půjdu k němu, že chci přijmout Pána Ježíše, protože to je jediná cesta. Tak jsem šel k němu a vyznal jsem mu ze srdce, že chci přijmout Pána, že nechci dál tak žít. Bratranec zavolal našemu pastorovi Armády spásy, Igorovi Mamojkovi. On přišel a já jsem přijal Pána do svého života. A v tu chvíli jsem něco zacítil v mém srdci, v mém těle, že toto není jenom tak a že Bůh je živý.
Ale i přesto, že jsem ho přijal, asi 2x jsem si ještě drogu vzal. Ale to už mi ukazoval Pán, ať se rozhodnu jestli chci být tam a nebo tady, kde mi je líp. A já jsem se rozhodl pro Krista, protože to je největší lékař v životě.
Děkuji Pánu, že jsem ho mohl poznat, Bůh je živý a nechce ubližovat, ale ten „zlý“ nás chce zabít a já děkuju, že Pán přišel do mého života a že můžu žít.
Teď žiju v radosti, mám šest dětí, mám manželku, se kterou mi to funguje, mám bratry a sestry v Kristu, zpívám v kapele na bohoslužbách a můžu si užívat radostný život s Pánem.
A to přeji i Vám, abyste poznali Pána, protože Pán je náš Stvořitel. Já Vám děkuji. Amen.
Sepsáno z rozhlasového pořadu „Magazin z regionu“
Svědectví pana Jana
Já bych Vás chtěl všechny pozdravit. Jmenuji se Jan a chtěl bych Vám říct něco o Pánu Ježíši Kristu, který mi dal milost a dal se mi poznat.
Chtěl bych něco říct o tom, než jsem Pána Ježíše Krista poznal.
Měl jsem velmi těžký život. Prošel jsem si těžkými věcmi a taky velmi těžkými depresemi. Měl jsem velké problémy a nedával jsem si moc šancí, že bych někdy mohl poznat to, co znám dnes. A to pokoj v uzdravení od Ježíše Krista.
Měl jsem velký strach chodit ven, chodit mezi lidi, řídit auto. V době, kdy jsem dělal autoškolu jsem ještě tyto stavy neměl. Přišlo to jednou, když jsem hrál v baru pro lidi. Přišel jsem tam zdravý a přímo na pódiu mě to tam zasáhlo a během jedné vteřiny jsem byl nemocný člověk. Ten „zlý“ zaútočil na můj život a já jsem pak od té chvíle byl nemocný. Bylo mi 24 roků a prožil jsem si těžké chvíle. Nemohl jsem chodit ven, do práce. Měl jsem pořád silné deprese, silný strach z lidí, jít vůbec na ulici. Když jsem šel do obchodu, utíkal jsem hned ven, protože jsem měl strach. Špatně se mi ze strachu dýchalo, a tak jsem utíkal ven a rychle domů, schovat se.
Chodil jsem k lékařům, které nechci ponížit, naopak; Pán je stvořil, jako i nás. Oni se snažili, jako vzdělaní lidé, jako lékaři, ale nikdy mi nedali to, co jsem potřeboval a já jsem upadal víc a víc dolů.
Po nějakých 15-ti letech jsem se dostal do takových stavů, kdy se mnou musela moje žena chodit ven, kdy už jsem já vůbec nemohl. Musela se mnou chodit na procházky, šel jsem třeba 200, 300 metrů a utíkal zpět domů. A tam jsem se trošku uklidnil, ale nebylo to nikdy dobré. Ani večer, když jsem spal. Možná když jsem tvrdě spal, tak ano, ale když jsem byl vzhůru, tak ne. Každý den jsem čekal, kdy přijde hodina, kdy jsem bral mnoho léků; pak se to trošku utišilo, ale pořád to bylo špatné, špatné a špatné…
Jednoho dne, když jsem se dostal k dobrému psychologovi, zeptal jsem se ho na rovinu, jestli je vůbec možnost, jestli mám šanci se z toho nějak dostat a on mi řekl, že ne, že se s tím mám smířit navždy.
Pro mě to byla velká rána, to mi ještě víc ublížilo, protože jsem nevěděl, co už mám dělat.
Jednoho dne mi volal můj bratr, který uvěřil dříve než já. Volal mi domů a volal mě do Sboru Armády spásy a já jsem mu odpovídal tak, že věřím v Boha, že to stačí. A on mi, díky Bohu, volal dál, několikrát. A asi po měsíci, po dvou jsem přišel do Sboru, kam mě zval. A tam, když se bratři a sestry modlili a kázalo se boží slovo, zpívaly se krásné chvály, které jsem já nikdy nepoznal, se mě to začalo dotýkat… Nepřišlo to hned, přišlo to po nějaké chvíli, po nějakém čase. Bratři se za mě modlili a já jsem přijal Pána Ježíše Krista. A od té chvíle to šlo, pomalu, ale jistě šlo vše k lepšímu. Pán se mě dotýkal, promlouval ke mně. Já jsem zpočátku nechápal, co to je; ale věděl jsem, že se uzdravuji.
Jednoho dne jsem přišel domů, moje žena a nikdo nebyl doma, ale teď vím, že jsem tam nebyl sám. Pán Ježíš tam byl se mnou. Já jsem poklekl na zem, začal jsem plakat a všechno jsem mu řekl a v tu chvíli jsem pochopil, že jsem Pána předtím nikdy nepoznal, že jsem žil sám, ale Bůh na mě čekal. On mi dal tu velkou milost a pomohl mi. Všechno jsem Mu vyznal; v pokání a upřímným srdcem.
Byl jsem také velice silným kuřákem. Kouřil jsem třicet, čtyřicet cigaret, někdy i více. Asi po roce, co jsem uvěřil, jsem se modlil jednoho dne ráno brzy. Vstal jsem, bylo tak kolem páté, šesté, moje žena spala a já jsem šel do kuchyně, poklekl jsem a začal jsem brečet. Cigarety byly na stole a já jsem už ty cigarety nechtěl a Bůh to věděl. Tak jsem se modlil a prosil jsem ho, klečel jsem na studené dlažbě a prosil jsem: „Pane, prosím, pomoz mi; já nechci ty cigarety už, mě to ničí.“ A Pán mi dal na to sílu. A dal mi velkou milost, boží milost a já od té chvíle až doteď už nekouřím, bude to v lednu pět let, je to velká boží milost. Zároveň odešly i antidepresiva a další léky z mého života a jsem na tom mnohem a mnohem lépe. Mohu už jezdit autem, v klidu a pokoji a můžu jezdit i za Brno, což jsem kdysi nemohl vůbec.
Dneska vím, že už nejsem sám. Mám, Vám všem, kdo mě slyšíte, co říct: abyste dali svoje životy Pánu Ježíši Kristu. Jedině On Vám může pomoct. Pomoci i Vám, jako pomohl mně. Protože On přišel sem, na tuto zem, na kříž, prolít svoji svatou krev nejen za mě, ale i za Vás za všechny. Protože je čas milosti a Bůh je tak milující a milosrdný, tak já vám jenom říkám: „dejte srdce Bohu, jedině Bůh Vás může uzdravit, jako uzdravil mne a mé bratry a já děkuji Bohu z celého srdce za Jeho velkou milost a milosrdenství, za jeho lásku a za uzdravení, které mi poskytl v mém životě. To mi moc pomohlo a z celého srdce Mu děkuji ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Amen.
Sepsáno z rozhlasového pořadu „Magazin z regionu“
Svědectví Pavla Dirdy
Pochází z romské rodiny a většinu svého života byl profesionální hudebník, nyní hraje chvály pro Ježíše Krista.
SLOVO, KTERÉ UZDRAVUJE
Moje manželka mi nechávala na stolku Dobrou setbu, biblické čtení na každý den. Přestože jsem byl často opilý, četl jsem jej a Boží slovo na mne působilo. Zajímavé je, že dříve jsem četl i Bibli, ale nic mi to neříkalo. Boží slovo ke mně začalo mluvit až pod vlivem přímluvných modliteb.
Tři týdny, než jsem dal svůj život Ježíši, jsem měl duchovní sen. Zdálo se mi, že hraji před velkým publikem a klávesy přestaly hrát. Taková hrůza pro hudebníka! V tom snu jsem se modlil: „Pane Ježíši, Ty můžeš všechno, oprav klávesy a já jsem Tvůj.“ Náhle klávesy začaly hrát. Ráno jsem se vzbudil nezvykle radostný. Za pár dní k nám přišel Igor Mamojka, pastor sboru. Modlil se za mne a vedl mě, abych se v modlitbě Bohu odevzdal. Největší zážitek po modlitbě za spasení byl, jak ze mne všechno spadlo. Nikdy jsem neznal, co je pokoj. Moji neustálí průvodci – strach a úzkost zmizely. Pán Ježíš se mne dotkl, uzdravil moji duši i tělo a zbavil mě všech závislostí. Dříve jsem kouřil jednu cigaretu za druhou, ale teď již skoro 3 roky nekouřím vůbec. Alkohol a drogy odešly hned a během pár týdnů také antidepresiva. Bůh mě plně vysvobodil. Do svých 45 roků jsem nikdy nehrál střízlivý. Ale teď zpívám a hraji šťastný a inspirací k novým písním pro mne je odpouštějící láska mého Spasitele, který se stal smyslem mého života.
U Romů, jsou silná rodinná pouta. Když jsem uvěřil já, nastala úžasná řetězová reakce. Uvěřili tři moji bratři. Pak nás Bůh vyslyšel, když jsme se modlili za moji maminku a sestru. Brzy uvěřila maminka a také sourozenci mé manželky. Do naší rodiny přišla velká Boží milost. Jsem velice vděčný, co pro mě a moji rodinu Bůh vykonal a koná.
Pavel Dirda a jeho svědectví ve sboru Armády spásy Brno.
Svědectví v básni Jiřího Zámečníka
DÍKUVZDÁNÍ
Děkuji za život nový,
který jsi mi, Bože, dal.
Budu zpívat žalmy Davidovi,
děkovat za krev Ježíšovu,
co na kříži, za mě, proléval.
Chci chválit Tvé svaté jméno
a sklonit se před tvou tvář.
Vždyť Ty víš jaký jsem já býval
a jakého mě teď už máš.
Otvírám ti svoje srdce.
Jako bránu dokořán.
Zazpívám si chvalozpěvy,
celý se Ti odevzdám.
Buď Ty navždy mojim Pánem
a já Tvůj věrný služebník,
věřím, že se jednou sejdem,
v Tvém NEBESKÉM KRÁLOVSTVÍ.
Jiří a Zuzana Zámečníkovi při kotlíkové sbírce v Brně. Na fotce s Markétou Mamojkovou.
Svedectvo Moniky
Narodila som a žila na východnom Slovensku v dedinke Slovenská Ves blízko poľských hraníc. Ako osemnásťročná som sa vydala za terajšieho manžela Eduarda. Pochádzali sme obaja z katolíckej rodiny. Po manželových problémoch v práci, ktoré sa vyhrotili vyhrážaním smrťou sme museli emigrovať a ocitli sme sa v Holandsku. Bývali sme v AZC Baexem s dvoma deťmi vo veku 6-8 rokov v jednej izbe 4×4 metre. Bola to osemročná veľmi ťažká životná etapa. Prežívali sme veľmi veľkú túžbu po domove, odrezaní a odlúčení od našich rodín. Sami v cudzom svete a k tomu neznalosť jazyka. Čo nás držalo pri živote bola blízkosť nášho dobrotivého a milosrdného Pána Ježiša Krista. To nás robilo šťastnými. Denne sme boli v kontakte s našim Pánom a on bol našou útechou na tele i na duši.
Jedného dňa sa môjmu manželovi stal úraz na pracovisku. Porezal si prst na špinavom noži a ako zvykol, prst si zalepil lepiacou páskou. Keď prišiel domov sťažoval sa na bolesť ruky, vravel, že je to od ťažkých bedničiek. Do dnešného dňa si neviem vysvetliť, ako som ho mohla takého tvrdohlavého dotiahnuť k lekárovi a čo to za silu som mala v sebe ho tam dostať. Všimla som si tenký červený pas, ktorý sa mu ťahal od prsta až k hrudníku. Popri tom bol tak oblečený, nikto by to nezbadal. Ale mne ako keby mi niekto hlavu v ten moment obrátil, aby som sa pozrela na ruku. Nedalo mi to pokoj, cítila som, že to bol zásah od nášho Pána Ježiša. Keď mu lekár povedal, čo mu hrozilo, a že sa druhý krát narodil, som v tom momente presne vedela, že to bol Boží zásah. Chýbalo mu vraj niekoľko centimetrov k zástave srdca. Keby som nekonala ako som cítila, tak by sa druhého rana nedožil. A týmto sa chcem s vami podeliť o skutočnú udalosť ako nás Pán Ježiš vstupuje do našich sŕdc a riadi naše životne cesty tak, ako On chce a ako to má byť.
Vďaka Ti Pane Ježišu.
Ježiš mi ukázal cestu. – Svedectvo Eduarda
Narodil som sa na východe Slovenska pod Vysokými Tatrami v meste Kežmarok. Bol som vychovaný a vedený v katolíckej rodine. Viedla nás k tomu babka z maminej strany. Keď som dovŕšil pubertálny vek, tak ma rodičia a najme môj otec dali študovať na vojenskú školu elektrotechnickú. Po maturite som ako vojak z povolania nastúpil na vojenský útvar do Prešova. Po dvoch rokoch som odišiel študovať na Vysokú školu.
V roku 1989, keď vypukla revolúcia tak som opustil armádu a odišiel do normálneho života. V tom čase som stretol moju terajšiu ženu a v roku 1990 sme sa zobrali. V tom istom roku sa nám narodil syn. O dva roky neskôr som sa prihlásil na Univerzitu a študoval som osvetovú prácu popri zamestnaní . Od štúdia som začal pracovať cez Ministerstvo práce, sociálnych vecí a rodiny a cez Splnomocnenca vlády Slovenskej republiky na riešenie problémov občanov, ktorí potrebujú osobitnú pomoc v regióne Kežmarok.
Po skončení bakalárskeho štúdia som pokračoval v štúdiu sociálna práca a sociológia. Tieto štúdia má zaujali, lebo som chcel stále pomáhať ľuďom , ktorí skutočne potrebujú pomoc. Vedenie Okresného úradu však nechcelo, aby Róm pracoval na takom mieste a preto mi robili zle, len aby ma odtiaľ dostali preč. Po nejakom čase som už nezvládal ten tlak voči mne, a tak som sa rozhodol emigrovať do zahraničia s rodinou ( manželka a dve malé deti ). Utiekli sme do Holandska a tam sme požiadali o azyl utečenca. Prešli sme si veľmi ťažkou cestou, až sme sa dostali do centra, kde sme už čakali na povolenie pobytu. Však na toto povolenie sme čakali až 8 rokov v malej izbe.
Bolo to veľmi ťažké na psychiku, lebo niekto iný rozhodoval o našom ďalšom živote. V tom centre boli rôzne menšiny takmer z celého sveta a veľa náboženstiev. Veľké zastúpenie mali moslimovia, ktorí najviac nenávideli katolíkov. Keď sa dozvedeli, že sme katolíci, tak sme mali život ešte ťažší. Naša viera v Ježiša Krista nás držala pri živote.
Boli tam aj ľudia z východnej Európy, ktorý vedeli o nás, že sme Rómova a tak šírili o nás zlé informácie iným národnostiam. Vznikala ešte horšia situácia voči nám. Bolo to neúnosné, chceli nás tam aj zabiť, boli to Arménci. Ale Boh stal stále pri nás. Moja viera sa stupňovala a bola veľmi silná. V jeden večer sme sa uložili spať. Každý mal svoju železnú posteľ a ja som sa začal silno modliť a prosiť Pána Ježiša Krista o pomoc a nech mi ukáže moju cestu. Všetci už spali, lebo bolo neskoro medzi jednou až druhou hodinou ráno.
Keď som v maličkej izbe zbadal vychádzajúce lúče slnka, boli tak veľmi silné, že ak by sa niekto pozrel do toho svetla tak oslepne. Pri mojich modlitbách a tej silnej žiare ma na okamih chytil strach a zakryl som si oči a celú hlavu paplónom. Tá žiara žiarila aj cez paplón. V tom momente som myslel aj na manželku a deti, či to vidia alebo cítia to teplo, ale oni spali ako mŕtvi. Moje prosenie na nášho Pána Ježiša Krista zosilnelo a len som počul slová v duchu, že bude dobre. A žiara zmizla. Na druhý deň som všetko porozprával manželke. Na to nikdy nezabudnem a budem to mať stále v sebe, že to bol Pán Ježiš Kristus. Po nejakom čase sa objavil neznámy človek, ktorý mi oznámil že niekto potrebuje moju pomoc a tak som odcestoval so svojou dcérou do jednej organizácie, kde po príchode do budovy som zbadal vlajku, na ktorej bolo vyznačené oheň a krv. Bolo to Ježišovo znamenie tých symbolov. Rómovia v minulosti sedávali okolo ohňa a krv predstavovala ich temperament a silu. Bol som veľmi rád, že cestu o ktorú som Pána Ježiša prosil, aby mi ukázal, tak to bola cesta k Armáde Spásy.
Ďakujem Bohu a Ježišovi za to, kde som.
Eduard a Monika
Svědectví Nikolase
Jmenuji se Nikolas. Pocházím z nekřesťanské rodiny a tudíž jsem se o Bohu z rodiny nic nedozvěděl. Byl jsem však veden ke vzdělání. Po základní škole jsem absolvoval gymnázium, kde jsem se teoreticky dozvěděl především o evoluci a o hrubém nástinu historie náboženství. V té době jsem žil stále ateistický život. Teď už vím, že pro evoluci není žádný pádný důkaz, a že teorie o tom, že se člověk vyvinul z opice, nedává smysl. Dnes máme také opice v zoologických zahradách a v džungli a přesto se z nich žádný člověk nevyvíjí. Pokud by tento proces byl platný musel by se neustále opakovat, ale neopakuje.
Poté, co jsem prošel řadu zaměstnání a kurzů i rekvalifikaci, dopracoval jsem se k práci jako streetworker. Pracoval jsem v Karlových Varech pro K-centrum. Kontaktní centrum pro narkomany a terénní program pro prostitutky. Tam jsem pochopil, že pomáhám lidem, kteří si své utrpení způsobují sami a nechtějí nic změnit, jen zmírnit následky jejich rizikového chování. Musel jsem změnit sociální skupinu. Tak jsem odcestoval do Prahy a začal jsem pracovat jako asistent u lidí s mentálním a tělesným postižením. V té době mě můj bývalý kolega seznámil s budhismem. Začal jsem meditovat. Svou prací jsem měl pocit, že vytvářím dobrou karmu. Karma znamená příčinu a následek. Tím, že člověk dělá drobné skutky, vrátí se mu dobro.
Co se budhismu týká, jde spíše o filosofii, než o náboženství. To jsem ještě nevěděl, že učení je jedna věc a následování je věc druhá. Lidé v centru se chovali různě. Někteří nadřazeně, jiní zmateně.
Měl jsem pronajatý pokoj, který jsem sdílel se svou přítelkyní. Byli jsme spolu téměř deset let. Najednou přišel den, kdy jsem zjistil, že mě podvádí s jedním mužem z buddhistického centra a že chtějí, abych byt opustil, aby tam mohli žít spolu. Přišel jsem o přítelkyni, o bydlení, a ocitl jsem se na ulici.
Musel jsem opustit i práci. Po dlouhých peripetiích života jsem byl ubytován na azylovém domě v Sedleci zpět v Karlových Varech. Stále jsem ještě meditoval a pracoval s vlastní energií. Spoléhal jsem sám na sebe. Po několika měsících jsem se přestěhoval se sestrou do Německa, kde jsem žil více než rok. Tam jsem vážně onemocněl. Dojíždění bylo náročné jak časově, tak finančně. Musel jsem se vrátit do Čech.
Jediné místo, kde jsem našel útočiště, byl znovu azylový dům v Sedleci. Zde jsem se setkal s místní kaplankou. Co mě mile překvapilo, bylo to, že nás nekárala, nechtěla nápravu našich životů, ale četla nám z Bible a vysvětlovala to tak, abychom to chápali. Vysvětlovala laskavě a s moudrostí. Začal jsem chodit na setkání. Byl jsem stále nemocný a sotva jsem chodil. Měl jsem v těle vážný zánět a ten napadl moje kosti. Zjistila se také osteoporóza.
Jednoho dne se moje zvědavost změnila v opravdový zájem o Boží slovo. Zatím jsem pochyboval a spíše jsem to bral jako příběhy, které jsem si vyslechl, ale nezanechaly ve mně nějaký pocit nebo energii. Začal jsem slyšet až ve chvíli, kdy se za mě kaplanka začala modlit. Cítil jsem zvláštní mravenčení v těle. Několik dnů na to, jsem začal lépe chodit, neměl jsem bolesti. Od té doby mi z krve zjistili, že zánět zmizel. Přišlo uzdravení. A já jsme uvěřil. Uvěřil jsem v sílu modlitby a začal jsem opravdu naslouchat. Začal jsem chodit do sboru, kde jsem poznal nové lidi. Působí na mě jako milí lidé, jsou morální a silně věřící. Je to pro mě povzbuzení na mé cestě k víře. Přijal jsem Ježíše Krista jako svého Pána a zřekl jsem se budhismu. Největším gestem pro mne bylo, když jsem vyhodil meditační korále. Byly ze slonovinové kosti a byly vzácné. Trávil jsem mantro váním na nich téměř deset let. Když jsem je vyhodil, věděl jsem, že to myslím vážně a že Bůh je stvořitel, že na to můžu přijít vlastním rozumem, a že to nemohu popřít. A když uznám Boha, pak i jeho Syna Ježíše Krista. Vždyť i letopočet se píše jako doba před Kristem a po Kristu. Je to všeobecně uznaná historická osobnost.
Nyní jsem na cestě víry a chtěl bych, aby moje víra rostla. Abych Ježíše nikdy nezapřel. A proto píšu toto svědectví. Je to tak, že mohu napsat velké věci a můžu vést dlouho konverzaci. Ale Bůh nehledí na to, jak je někdo velký v očích druhých, ale hledí do srdce. A tak bych si přál, abych obstál to, kdy mne Bůh bude chtít použít k pomoci ostatním, abych obstál v postojích a charakteru tak, abych byl hoden milosrdenství a spasení.
