Přemýšleli jste někdy nad tím, jak končí lidé bez domova?
Co asi prožívají, když se k pobytu na ulici přidá pokročilé stáří, či vážná nemoc? Konec těchto lidí bývá bohužel často velmi neutěšený, čemuž se snažíme zabránit. Proto funguje naše služba Domovy Přístav, která těmto lidem poskytuje přístřeší, jídlo, lékařskou péči, naději a na konci i důstojný odchod z tohoto, pro ně tak často neveselého, světa. V Přístavu tito lidé nacházejí oázu klidu a bezpečí, místo, kde mohou cítit, že nejsou na světě úplně opuštěni.
Přístavy považujeme za jednu z našich nejlepších služeb, která ale stojí nemalé peníze. Budeme moc rádi, pokud nám toto břímě pomůžete nést tak, aby tato místa mohla stále fungovat a pomáhat.
Děkujeme a pokusíme se Vám přiblížit, jak tato služba vypadá.
Příběhy našich klientů
foto: Radka Tichá
Pan Ladislav – usměvavý až do konce
Pan Ladislav pocházel z Olomoucka a bohužel během svého života přišel po smrti svého otce o rodinné vztahy s maminkou a sourozenci. Měl však krásné manželství, a když jeho paní těžce onemocněla, obětavě se o ni a celou domácnost staral. Celý život pracoval, ovšem ke stáří přišly zdravotní problémy, jejichž vinou již nemohl najít zaměstnání a přišel o příjem. Pak už bylo vše jak z učebnice – musel se odstěhovat z bytu a skončil v azylovém domě.
Od roku 2019 žil v domově Přístav, kde byl velmi spokojený. Letos mu však byla diagnostikována rakovina a i přes velké bolesti si pan Ladislav přál zůstat zde. Přes všechna trápení byl pan Ladislav vždy milý, usměvavý a přátelský – velmi rád se zúčastňoval společných aktivit v domově.
8.4……..týden po focení kampaně, pan Ladislav v noci zemřel, v klidu a smíření, v prostředí, které mu bylo známé a které měl tak rád. V jeho posledních dnech ho denně navštěvovala pracovnice, která se věnuje duchovní činnosti, jeho klíčová sociální pracovnice, i pastor.
Paní Iva – bývalá zdravotní sestřička, která o sebe ráda dbá
Paní Iva je velmi pozitivní a neuvěřitelně veselý člověk, přesto, že má za sebou nehezkou životní zkušenost. Jako mladá vystudovala na zdravotní sestřičku a celý život pracovala v Opavě v nemocnici. Na svou práci vzpomíná ráda a s láskou. Její život se bohužel obrátil naruby, když jí zemřel manžel – životní láska, kterou si brala ve svých dvaceti pěti letech. Jeho smrt paní Iva nezvládla a propadla alkoholu. Poté následovala hospitalizace v psychiatrické léčebně a nakonec paní Iva skončila v Domově Přístav. Zde žije spokojeně, je velmi pyšná na svůj pokojík, ve kterém bydlí a velmi ráda se hezky upraví. Pečovatele vždy rozesměje, když ho upozorní, že oblečení, které jí vybral, se k sobě nehodí. Poté se vždy ujišťuje, zda jí to sluší. Paní Iva se nadšeně zúčastňuje všech aktivit v domově, je stále dobře naladěná a usměvavá.
Pan Pavel – klient s nejhodnějšíma očima
Pan Pavel má za sebou vcelku normální, i když trošku osamělý život. Nikdy se neoženil a žil poměrně kočovným životem – jezdil po celé republice a montoval jeřáby, k tomu občas, a někdy často popíjel. V předdůchodovém věku přišel o práci a skončil na ulici. Snažil se protloukat, jak se dalo a naštěstí narazil na Armádu spásy, která mu kromě přístřeší v azylovém domě poskytla i práci v projektu Reshare. Časem se vypracoval až do cvičného bytu Armády spásy. Jeho zdravotní stav se však zhoršil a již nemohl bydlet sám. Proto skončil v domově Přístav, kde je velmi spokojený a dokonce si zde našel blízkou kamarádku -paní Janu, se kterou spolu tráví čas, povídají si a pozorují zvířata. Pan Pavel má neuvěřitelně příjemnou tvář a hodné oči, které jsou v jeho případě opravdu oknem do duše.
Pan Ludovít – skoro 85letý dědeček jak z pohádky, který miluje ženy
Pan Ludovít je neuvěřitelně zajímavý pán. Vyrostl mezi 8 sourozenci, z nichž on sám zůstal jako poslední. V dětství musel hodně pomáhat rodičům a do školy docházel 5 kilometrů pěšky. Byl ženatý, se svou paní adoptoval dceru, která ho pravidelně navštěvuje a žil na velkém hospodářství, kde tvrdě pracoval. Manželka pana Ludovíta bohužel onemocněla rakovinou a její manžel se o ni oddaně staral až do konce. Její ztrátou však ztratil i on zájem o svět, o život, o péči o sebe, o bydlení…. Také se u něj rozvinula psychická porucha s bludy. Nakonec musel být hospitalizován na psychiatrii, ze které se po stabilizaci dostal do domova Přístav. Pan Ludovít je velmi usměvavý a milý pán, který se v domově stará o králíky Ferdu a Bobinu a miluje ženskou společnost, zejména pak všechny zdravotní sestřičky světa.
Často však vzpomíná na svou manželku a tvrdí, že ho chodí pravidelně navštěvovat, spolu s dalšími bytostmi, které nikdo kromě něj nevidí.
Naši „terapeuti“
foto: Radka Tichá
V domovech Přístav žijí klienti v harmonii s mnoha zvířaty, což přináší neuvěřitelný terapeutický účinek. Na chod celého zařízení dohlíží pes Aron, který je natolik energický a veselý, že zkrátka není možné v jeho přítomnosti smutnit. O pomazlení se pravidelně hlásí několik koček a kocourů, což klientům pomáhá zejména ke zklidnění.
Na jednom z oddělení žije ochočená korela Tweety, která se nechá pohladit a zobe z ruky. Jen samotný pohled na ni přináší potěšení.
Na zahradě je pak ohrada se slepičkami a králíky Ferdou a Bobinu, o které se klienti starají, což jim přináší radost a pocit užitečnosti. Pocity pro život prakticky nepostradatelné.
Osobní zpověď
pečovatelky Riana a Simona / foto: Radka Tichá
Protože jsem dostala na starost přípravu kampaně na Domovy Přístav, vydávám se v doprovodu svých kolegyň a úžasné fotografky Radky Tiché do Ostravy, abychom si službu prohlédly. Věděly jsme, že Přístavy pomáhají starým a nemocným lidem s často bezdomoveckou minulostí a byly jsme připravené, že uvidíme i velmi nepěkné věci.
Do Přístavu jsme dorazily okolo oběda a okamžitě jsme nasály místní atmosféru, která byla zkrátka neuvěřitelná. Žádné neštěstí a zoufalství, ale místo plné klidu, lásky a naděje, kde tito lidé s velmi pohnutými osudy žijí a na sklonku svých životů znovu nalézají důvěru v člověka a samotný život.
Dům je rozdělen na několik bloků, kdy v každém je vždy společenská místnost a pár pokojů, kde místní obyvatelé žijí, obvykle po dvou. Na oddělení, kde bydlí ještě „čiperkové“, nás do svého pokoje nadšeně zve paní Jana a pyšně nám ukazuje svou panenku (miminko Zdeničku), které dostala dárkem v projektu Ježíškova vnoučata. Vypráví nám, jak je zde šťastná a jak se jí krásně žije. Později se dozvídáme, že přišla o veškerý majetek, i rodinu.
Jedna část budovy je určena pro velmi nemocné klienty, kteří již pouze leží v posteli a většinu dne tráví v milosrdném snění. Potichu jsme do jednoho z pokojů nakoukly a dojatě pozorovaly spícího pána s kočičkou stulenou na jeho peřině. Paní ředitelka Jana nám poté vyprávěla příběh o klientovi s těžkou neurózou, kterému právě tato kočička pomáhala najít chvilky klidu a bezpečí. Na tomto oddělení už svíčky života pomalu dohořívají, ale i tak je zde pokoj a klid, který je doslova hmatatelný.
Samostatnou kapitolou jsou zaměstnanci, v čele s paní ředitelkou. Zastihneme pečovatelky Rianu a Simonu. Obě jsou tak milé a klidné a ke klientům se tak krásně chovají, že chvilku přemýšlíme, zda nejsou anděly schovanými v lidských bytostech. Vzhledem k tomu, že je víkend, nikoho dalšího z personálu již nepotkáváme, ale věříme, že i všichni ostatní jsou tak úžasní, jako tyto dvě ženy. Přístav řídí paní ředitelka Jana Plačková, která je nejen schopnou manažerkou, ale ze všech slov a gest klientů je znát, jak si jí váží a jak ji mají rádi. Jana se o své klienty opravdu upřímně zajímá, naslouchá jim a oni to samozřejmě cítí.
Kolem domu je pak menší zahrada, kde se klienti starají o psa Arona, několik slepiček a králíků, kteří fungují jako terapeutická zvířata a místním lidem neuvěřitelně pomáhají po mnoha stránkách. Vedlejší budova pak slouží jako jídelna a i zde je velmi příjemné prostředí a atmosféra.
Máme nafoceno, jsme bohatší o znalost mnoha lidských osudů a pomalu se chystáme k návratu do Prahy a mě napadá, že přesně takto má daná služba vypadat, přesně takto se má poskytovat, a jak jsem pyšná, že se mohu na kampani, která má podpořit toto úžasné místo, podílet.
Budu ráda, když se ke mně připojíte a třeba i drobnou částku podpoříte provoz tohoto místa.
Lucie
(zakladatelka projektu Nocleženka, toho času koordinátorka kampaně Přístav, jinak hlavně maminka malé holčičky)
Dodatek: Po týdnu práce na kampani se dozvídám, že jedna z hlavních tváří naší kampaně- pan Ladislav, již není na tomto světě. Nádech, výdech….i to je život. To, že jsme právě k panu Ladislavovi zvolili heslo: „Odejít důstojně“, mi trošku způsobuje husí kůži. Zároveň mě ale moc potěší informace, že odešel ve spánku, klidný a smířený, což si vlastně každý z nás může přát. Ano, Domov Přístav je služba, která opravdu má smysl.
