Daniela Klementová byla dlouholetou zaměstnankyní Armády spásy v komunitním centru v Praze a dá se říci, že i ona byla iniciátorem mnohých aktivit pro seniory. Na tyto začátky vzpomíná s vděčností.
Po návratu Armády spásy do Československa v roce 1990, jsem začala pro Armádu spásy pracovat. Dostala jsem na starost denní centrum v Biskupcově ulici na Žižkově. Jednou z instrukcí, která mi tehdy byla dána od majora van der Harsta, byla: „Snaž se rozpoznat, co lidé potřebují a co by je těšilo.“ Byla to úžasná instrukce. Tak vznikly v našem denním centru kurzy angličtiny, ručních prací a také pěvecký sbor Radostné stáří.
Několik slov o Radostném stáří:
Před Vánocemi v roce 1992 jsme pociťovali a viděli, jak jsou všichni důstojníci vytíženi, a co všechno dělají pro potřebné lidi, ať už to byli důchodci, lidé bez domova či jinak potřební. Jelikož většina vedoucích byla z ciziny a neměli zde své rodiny, vznikla myšlenka udělat něco pro ně, pro důstojníky, aby viděli, že si jejich práce vážíme. Jednou jsem po obědě v našem denním centru požádala všechny, kdo mají smysl pro humor a ochotu pomoci, aby se zdrželi. K mému překvapení tam zůstali téměř všichni. Vysvětlila jsem jim náš nápad, že založíme hřebenovou kapelu (členové se doprovází na hřebeny) doplněnou různým kuchyňským nářadím, a důstojníkům o Vánocích zahrajeme a zazpíváme. Nadšení nebralo konce. Rozdali jsme hřebeny a papírky a začali zkoušet koledy a vánoční písně. Ze začátku to nebylo snadné, ale uspěli jsme tak, že hřebenový orchestr vytrval několik let. Praktikovalo se to tak, že jsme chvilku hráli melodii a pak hranou píseň zazpívali.
V té době jsem se seznámila s učitelkou hudby, paní Hejzlarovou, která začala chodit do centra na angličtinu. Poprosila jsem ji, zda by s námi nespolupracovala. Přišla ráda a už v Radostném stáří zůstala. Doprovázela nás řadu let a svižným klavírním doprovodem nám pomáhala. Tak vznikl náš slavný orchestr. Zpívaly se písně lidové i písně ze zpěvníku Armády spásy. Zpívání zpaměti bylo i tréninkem naší paměti.
Jednou jsem se o našem zpěvu zmínila kazateli Církve bratrské, br. Touškovi, a on nás pozval, abychom zazpívali při bohoslužbě v Domově důchodců v Jenštejně. Naším zpěvem jsme potěšili a bylo to i pro nás povzbuzení. Zpívali jsme v našem denním centru, při shromážděních AS, připojili se i muži. Písně jsme prokládali básněmi, ale i krátkými svědectvími s biblickým zamyšlením. Postupně vznikala jarní a adventní pásma a přicházela pozvání ze sborů několika církví i Domovů důchodců. Zpívali jsme na konferenci AS v Brně, ve sboru AS v Karlových Varech, v Horních Počernicích, Čelákovicích. Jeli jsme zpívat důchodcům do Nového Města nad Metují, Litoměřic, Děčína, Náchodu a opakovaně jsme vystupovali na několika místech v Praze. V Krabčicích jsme zpívali snad 12x. Většinou se našich programů účastnili i důstojníci AS, a tak to byla i příležitost k seznámení se s činností AS v České republice. Na různých konferencích pojednávajících o „stáří“ jsme měli příležitost ukázat dobré využití času a schopností. Jednou, když jsme zpívaly v Horních Počernicích a já jsem popletla pořadí veršů písně, tak to nikdo nepostřehl, protože moje stařenky na mě visely očima a zpívaly přesně to, co já.
Prošla jsem různými zaměstnáními od dělnického povolání, přes technickou náplň, až po vedoucí ekonomiky ve výzkumném podniku. Toho postavení jsem se musela pro nemoc vzdát a také proto, abych dostala tu nejkrásnější a nejzajímavější práci – práci s důchodci v Armádě spásy.
