„Dokud budou lidé spát na ulicích, pod mosty, podél řek, budeme jim poskytovat zdravotní péči přizpůsobenou jejich realitě.“ Takové je heslo zdravotníků, kteří napříč celým světem utváří hnutí s názvem Street Medicine (Pouliční medicína), které v období devadesátých let vzniklo v USA v čele s internistou Dr. Jimem Withersem.
Medici pomáhají je hnutí studentů pražských lékařských fakult, které sdílí myšlenky a vizi Pouliční medicíny. Jsme sdružení studentů – budoucích zdravotníků, které spojuje zájem o problematiku bezdomovectví a poskytování zdravotní péče lidem v nouzi.
Medici pomáhají jako projekt vznikl z iniciativy MUDr. Andrey Pekárkové, tehdy ještě studentky oboru Všeobecné lékařství na 3. lékařské fakultě UK v Praze. Andrea Pekárková, členka Armády spásy, je skutečnou průkopnicí Pouliční medicíny v České republice a zatím stále jako jediná se tomuto oboru naplno profesně věnuje. Nyní ve své Ordinaci pro chudé pod Armádou spásy v Ostravě.
Pod hlavičkou Medici pomáhají organizujeme na půdě 3. lékařské fakulty sbírky, přednášky a především se aktivně zapojujeme do chodu ošetřovny Armády spásy v Centru sociálních služeb B. Bureše a ošetřoven při nouzových zimních ubytovnách Vackov a Michle. Vedle týmů Armády spásy a Naděje jsme v současné době navázali spolupráci také s PhDr. Pavlem Pěnkavou, vedoucím oddělení sociální prevence na Praze 1 a křesťanskou komunitou Sant’Egidio. Společně se všemi se snažíme přispívat k rozvoji myšlenky i praxe Pouliční medicíny v Praze.
Věříme, že se jako studenti lékařské fakulty můžeme stát prostředníky na cestě poskytování zdravotní péče lidem bez domova a přemosťovat propast mezi většinovou společností a lidmi na okraji. Naše aktivity vycházejí z přesvědčení, že každý potřebný si zaslouží pozornost zdravotníka a je naším posláním překonávat bariéry, které stojí mezi člověkem bez domova a běžnou zdravotní péčí. Základem veškeré naší práce je veskrze neodsuzující komunikace skrze kterou budujeme vzájemnou důvěru a která probíhá vždy s plným vědomím toho, že jako zdravotník přináším lidem na ulici v první řadě naději a až v dalším kroku přináším také zdravotnický materiál.
Zároveň jsme přesvědčení, že je nezbytné začlenit do kurikula studentů lékařských a nelékařských oborů také téma bezdomovectví a jeho specifik týkajících se zdravotní péče. Na 3. lékařské fakultě jsme vydobyli první úspěchy ve formě volitelného předmětu s názvem Zdravotní péče o lidi bez domova pod garancí Mgr. Jany Heřmanové určeného studentům všeobecného lékařství a ošetřovatelství.
Výzva napsat o našich aktivitách nám dala příležitost, abychom se zastavili a zodpověděli si sami před sebou, proč se věnujeme právě této dobrovolnické činnosti. Rádi bychom s vámi namísto detailního portrétu nás a našich aktivit sdíleli některé z odpovědí:
Ruth Habartová, 4. ročník: Na ošetřovnách přicházíme tváří v tvář s lidmi bez domova, mluvíme s nimi a poznáváme je jako lidi se jmény a životními příběhy a hlavně jako sobě rovné. Vážím si důvěry, se kterou se nám odevzdávají do péče a jejich ochotu s námi sdílet svoje problémy. Pocit, když od nás pacient odchází ošetřený a povzbuzený, mě utvrzuje v tom, že jsem si vybrala svoje budoucí povolání správně a to je pro mě motivací ke studiu. Obohacující jsou i „špatné“ zkušenosti, nedorozumění, nespokojenost ze strany pacienta. Díky konfliktní situaci jsme nuceni učit se reagovat pohotově tak, abychom konflikt zažehnali. To je pro nás jako budoucí lékaře naprosto nezbytná dovednost.
Díky těmto zkušenostem, které jsem za 2 roky aktivit v Medici pomáhají načerpala, teď když jdu po ulici a vidím člověka bez domova, nevnímám už bariéru mezi jím a mnou, jsem schopná s nimi komunikovat bezprostředně a neodvracím pozornost jinam, ale naopak se dívám, jestli není ten člověk v situaci, kdy by ocenil pomoc.
Anna Klinkovská, 3. ročník: Proč chodím ošetřovat? Jako správný medik jsem pěkně frustrovaná. Touha pomáhat narazila na tvrdou realitu světa. Možnost chodit na ošetřovny za lidmi na ulici mě motivuje při čtení kilogramů medických skript. Kontakt s lidmi ve mě upevňuje důvěru, zlepšují se mé komunikační schopnosti. Je to skvělá zkušenost, takto rozsáhlé bércáky v nemocnici jen tak nevidím. Dostanu se na místa, která bych jinak neviděla, odkrývá se mi úplně nový svět. A navíc, nikdy by mě nenapadlo, jak se s lidmi z ulice dá tak dobře popovídat. Moje zásoba vtipů se podstatně zvětšuje.
Tereza Stopková, 5. ročník: Dle mých zkušeností není vhodné přisuzovat lidem bez domova nějaké stereotypní označení. I proto se mi moje zkušenost špatně shrnuje do slov. Nemůžu napsat, že byli milí, smutní, veselí, protivní. Ale vzhledem k tomu, že jejich život se naprosto odlišuje od mého života studentky medicíny v Praze, mají rozdílné zkušenosti a myšlenky, a je většinou velmi obohacující, oči otevírající, podnětné se se svými pacienty v ordinaci rozpovídat, pokud na to mají chuť, a získat jiný náhled na věci okolo vás.
Ohledně nácviku svých praktických dovedností: co si budeme povídat, žádnou ground-breaking medicínu v ošetřovně většinou neděláme. Ve zkratce obvazujeme nohy. Ale je to skvělá možnost, jak se naučit vysvětlovat základní postupy jednoduše a srozumitelně. Dále vás to naučí trpělivě vysvětlovat důležitost některých ošetření a léčebných postupů, protože se většinou nebavíte s dokonale kompliantními pacienty. O to víc mě ale potěšilo, když jsem někomu konečně vysvětlila jeho problém tak, aby ho pochopil, nebo jsme společně přišli na to, jak se o svou nemoc nebo ránu zvládat starat i na ulici.
Jako starší student mám dále možnost v něčem „zaučit“ svoje mladší kolegy (vysvětlit patologický základ problému nebo mechanismus účinku nějakého léku). Na škole jsem vždycky byla člověk, co si ohledně svých studijních znalostí moc nevěřil, v ošetřovně jsem měla možnost se potrénovat ve výkladu a získat ohledně svého studia sebevědomí, které jsem předtím neměla.
Kristýna Šťastná, 1. ročník: Hlavní důvodem proč jsem začala chodit na ošetřovnu byla obrovská chuť jít pomáhat lidem, kteří v životě třeba neměli takové štěstí a na které, mám alespoň ten pocit, se trochu zapomíná, ačkoli pozornost potřebují. Aniž bych si to ale uvědomovala, chození na ošetřovnu je hodně i o mě samotné – o tom pro mě důležitém pocitu, že dokážu vnímat všechny lidi bez rozdílů a podle toho k nim přistupovat.
Anna Ouřadová, 4. ročník: Naší zbraní je solidarita! Heslo boje za sociální bydlení, rovná práva pro LGBT komunitu nebo solidaritu s uprchlíky. Myslím, že v mnohém mluví i za nás. Jsem ráda, že našimi aktivitami můžeme za všechny bílopláštníky projevit solidaritu s lidmi bez domova, kteří naši pozornost potřebují a které jako zdravotníci tak rádi děláme, že nevidíme. Zejména, když se objeví v čekárnách centrálních příjmů, chirurgických ambulancí nebo na lůžkách interních klinik… Často nedokážeme situaci důstojně vyřešit, narážíme na limity vlastních komunikačních schopností, limity zdravotnických institucí a zdravotnického systému jako takového. Pevně věřím, že pouliční medici jako „nastupující generace zdravotníků“ mohou dobře sehrát a také již sehrávají roli prostředníků mezi oběma světy!
A ještě jedna věc: na ošetřovně se možná neodehrává nejnovější hightech medicína, ale určitě medicína se vším všudy: řešíme komunikačně náročné situace, pečujeme o chronické rány a naši klienti se uzdravují, ale také umírají. Myslím si, že není žádná prestižní a okrajová oblast medicíny, ale jen ta, kterou buď bereme vážně anebo ne.
Za Medici pomáhají Vašek Melenovský, Ruth Habartová a Anna Ouřadová.
